Diwali, aneb indický svátek světel v Praze

´Já si říkala, že je tu nějak černo´! Což byla reakce paní v autobuse, když jsem jí vysvětlila, že na množství lidí kolem nemá vliv Dopravní podnik a další výluka metra, nýbrž indický svátek Diwali, festival světla, jež se dnes koná v kulturáku na Novodvorský. Paní ´sjela´ přítomné znechuceným pohledem – pány v oblecích, dámy v nádherných sárí v zářivých pastelových barvách a dětičky načinčané v pestrobarevných slušivých miniaturách oděvů dospěláků.

Zajímalo by mě, kdy tenhle odpor k čemukoliv jinému, odlišnému, cizímu, u nás vymizí. Až odroste další generace, dvě, nikdy? U mě vždycky na celé čáře vítězila zvědavost, zájem poznat něco cizokrajného, seznámit se s tradicemi jiných národů a kultur. ´Víte, já tam jedu taky´, odvětila jsem. Paní si mě přeměřila od hlavy k patě, nevěřícně na mě chvíli zírala – asi jsem byla na její vkus málo ´černá´ , a pak mě poctila stejně znechuceným pohledem, kterým před chvílí obdařila naše indické spoluobčany.

Diwali je hinduistický svátek, který oslavuje vítězství světla nad temnem, vědění nad ignorací (paní z autobusu se měla zúčastnit), dobra nad zlem, ….

Byl to neuvěřitelný večer. Milý Ind mi na talíř naložil porci vegetariánské variace jídel – matar paneer (podivně vypadající, leč vynikající směs hrášku (matar) a sýra paneer v husté jakoby omáčce), dhal – čočky, rýže a chapatí – indického ´plackového´ chleba. Po Praze už je několik indických restaurací, kde vaří Indové, koření a další specifické ingredience si sami dovážejí. Konečně se blýská na lepší časy. Některá jídla, která jsem si oblíbila v Londýně, tu sice nemají, ale to, co jsem ochutnala, bylo naprosto úžasné a rozhodně srovnatelné s tím, co jsem jedla v Londýně, kde má indická kuchyně velkou tradici a těší se velké oblibě. Některé průzkumy dokonce uvádějí, že nejoblíbenější jídlo Britů je indické ´butter chicken´. Sotva jsem vyškrábala talíř, že ani zrnko rýže nezůstalo, začal kulturní program. Mix naprosto úžasných tanečních variací, těch tradičních – kdy je do tance zakomponována pověst o dětském bohu Krišnovi, který chodil po domech a kradl máslo, což paní, jež byla pravidelným terčem jeho výprav společně s jeho kamarády, vyřešila tím, že nádoby s máslem zavěsila těsně pod strop. Krišna jednoho dne opět přišel se svými kamarády na máslovou pochoutku, ale máslo nebylo nikde k nalezení. V čirém zoufalství, kde by to máslo mohlo být, vzhlédne vzhůru. Nezaměnitelná nádoba skrývající kýženou dobrotu je ale příliš vysoko, nedosáhne na ni. Ani když vyskočí. Nakonec kamarádi udělají jakýsi ´živý´ žebřík a Krišnovi se podaří máslo sundat. Celý příběh končí tím, že se paní vrátí domů, vidí, že ani zavěšení nádob nepomohlo a hledá pravidelné návštěvníky, kteří si pochutnávají na výsledku její těžké práce. V koutku sedí malý chlapec, viditelně vystrašený, jež začne plakat. Jeho dětská, andělsky vypadající tvář, ozářená světlem, jež lemuje chlapcovu hlavu, vzhlíží vzhůru. Při pohledu na roztomilého chlapce prvotní vztek ženu záhy opouští. Uklidní chlapce a nakonec ho i jeho kamarády sama máslem nakrmí. Krišna byl prý vynalézavý a do zavěšených nádob s máslem či jogurtem, který se lidé před Krišnou také snažili uchránit, jednoduše udělal díru a na dobrotě si pochutnával, jak postupně pomalu odtékala – až po ty moderní v podání Om Dance Company. Nakonec se všichni přesunuli na podium – děti, mladí, starší, diváci, účinkující, členové indické ambasády, zástupce jednoho z hlavních sponzorů s manželkou v nádherném červeno-zlatém sárí – a na dravé rytmy indické (moderní) hudby si společně zatančili.

Vše, jak už bývá zvykem, bylo zakončeno venkovním ohňostrojem.

Pražské Diwali byla podařená akce. Češky v sárí, smíšené manželské páry, Indové mluvící česky, kteří tu prostě žijí (NO A CO!) a přibližují svoji kulturu skrz Diwali, indickou kuchyni, tanec,… uzavřené české společnosti, jež je poznamenána dobou minulou a jen velice pomalu se otevírá věcem odjinud.

NAMASTE!